Kapitola X. Poutník stav učených prohlédá, nejprv veřejně

I řekl ke mně vůdce můj: „Již já mysli tvé rozumím, kam tě táhne: mezi učené s tebou, mezi učené, to pro tebe vnada, to lehčejší, to pokojnější, to mysli užitečnější život.“ — „Ba, tomuť jest tak,“ dí tlumočník. „Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť vpravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a teměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce; ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává.“ — „Veďtež mne tam, proč meškáte?“ řekl sem.

Tuhý napřed exámen

I příjdeme k bráně, kterouž mi Disciplinam jmenovali: a ta byla dlouhá, uzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověnný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli: neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc tak na zdařbuh přijímali. I řekl sem divě se: „Co pak jim tu na tom paterém kovu záleží, že se tak pilně na to vše dobývají?“ — „Ba mnoho,“ dí tlumočník. „Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověnného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů, živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou?“ I porozuměl sem, kam se to směřuje, že se k tomu stavu zdraví, vtip, ustavičnost, trpnost a náklad přinášeti musejí; a řekl sem: „Takť se tedy opravdu říci můž: Non cuivis contingit adire Corinthum. Nekaždému se dřevu dostane býti fladrem.“

Nesnadné a bolestné k nim vcházení. memoria artificialis

I vejdeme dále do brány, a vidím, an každý ten strážný, jednoho neb více jich na práci vezma a s nim se veda, do uší mu cos dmýchá, oči protírá, nos a chřípě vyparuje, jazyk vytahuje a obkrajuje, ruce a prsty skládá a rozkládá, a nevím, co víc nedělá. Někteří se i hlav provrtovati a cos nalévati pokoušeli. Nad čímž tlumočník zděšeného mne vida: „Nediv se,“ řekl; „učení ruce, jazyk, oči, uši, mozek a všecky vnitřní i zevnitřní smysly jinakší než hloupý lidu obor míti musejí: protož se tu přeformovávají, a to bez práce a odpornosti býti nemůž.“ Vtom pohledím a spatřím, jak nebozí mnoho od toho přeformování dávati museli. Ne o měšci, než o kůži, jíž museli nastavovati, pravím. Tytýž zajisté pěst, rafije, ferule, metla na líci, na lebu, na hřbetě, pod sedadly se octla, až krvavou cedili, a teměř napořád prouhů, šrámů, modřin, mozolů plní byli. Což někteří vidouc, dřív než se jim dali, jen do brány nahlédnouc, coufali; jiní, formovatelům těm z rukou se vydrouc, zutíkali tolikéž. Menší jich počet dotrval, až na prostranno puštěni; až i já také, do toho stavu chuť maje, formací tu sem, ač ne bez nesnadností a trpkostí, vystál.

Heslo každému učenému dané

Z brány když vycházíme, vidím, že každému tomu ponabroušenému cejch dávají, po němž by, že mezi učence přináleží, poznán býti mohl, kalamář za pás, za ucho péro a do ruky prázdnou knihu k shledávání umění: i dostal sem toho také. Tu pak dí mi Všezvěd: „Nu, již tu máme čtvero rozcestí, do filozofie, medicíny, juris prudentie a theologie: kam nejdřív chceme?“ — „Jak soudíš,“ řekl sem. On zase: „Dojděme nejprv na plac, kdež se všickni scházejí, aby se na ně zespolka podíval; potom auditoria po různu procházeti budeme.“

I mezi učenými nedostatky

I uvede mne na nějaký rynk, a aj, tu oblakové študentů, mistrů, doktorů, kněží, mládenců i šedivců! Z nichž někteří po hromadách se drželi, spolu rozmlouvajíc i disputujíc; jiní se do koutů tiskli, jiným z očí. Někteří (což sem dobře vyšetřil, ale sem jim toho tam mluviti nesměl) měli oči, a neměli jazyka; jiní měli jazyk, a neměli očí, někteří toliko uši, bez očí a jazyka etc.; takž sem porozuměl, že i tu nedostatkové přebývají. Vida pak já, že všickni tito odkuds vycházejí, a zase tam vcházejíce, jako včely z oule a do oule se motají, pobídnu, abychom také vešli.

Vypsání bibliotéky

Takž vejdeme: a aj, tu síň veliká, jíž sem ani konce neznamenal, a v ní po všech stranách plno polic, příhrad, škatulí a krabic, že by jich na sta tisících vozů neodvozil, a každá měla svůj nápis a titul. I řekl sem: „Do jakéž sme toto pak apatéky vešli?“ — „Do apatéky,“ řekl tlumočník, „kdež se lékové proti neduhům mysli chovají: a ta vlastním jménem bibliotéka slove. Pohleď, jací tu neskonalí skladové moudrosti!“ Hledě tedy já, vidím učenců páteře při­cháze­jí­cích rozličně se okolo toho zatáčeti. Někteří, nejpěknější a nejsubtylnější vybírajíce, po kusu z nich vytahovali a do sebe přijímali, povlovně sobě žvýkajíce a zažívajíce. Já, přistoupě k jednomu, táži se, co to dělá? Odpověděl mi: „Prospívám.“ — „A jaká v tom chut?“ dím já. On zase: „Dokud se to v ustech žvýká, náhořkost neb nákyselost číti, potom se obrací v sladkost.“ — „A nač pak to?“ řekl sem. Odpověděl: „Lehčeji mi to přichází vnitř nositi a jsem tím jistší: a co užitku nevidíš?“ I hledím na něj pilněji a vidím jej tlustého a tučného, barvy krásné, oči se mu jako svíce stkvěly, řeč byla pozorná a všecko při něm čilé. I dí mi tlumočník: „Ovšem pak tito.“

Neřád v študování

I pohledím, a aj, někteří tu velmi lakotně s tím zacházejí, pořád, co jim k rukám přišlo, do sebe cpajíce. Na něž pilněji hledě, nevidím nic, aby jim barvy, neb těla, neb tuku co přibývalo, kromě samého břicha odutí a rozecpání: a vidím, že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo. Někteří z těch takových i v závrat upadali a s smyslem se pomíjeli; někteří od toho bledli, schli i mřeli. Což jiní vidouc, na ně sobě ukazovali, a jak nebezpečno s knihami (nebo tak krabicím těm říkali) zacházeti, sobě vypravovali; někteří prchali pryč; jiní, aby jen opatrně s nimi zacházeli, napomínali se. Protož toho do vnitř nepřijímali, než z předu i zadu pytlíků a mošen sobě navěsíc, do těch ty škatule (nejvíc, na kterých napsáno viděli Vokabulář, Dikcionář, Lexicon, Promtuarium, Florilegium, Loci communes, Postille, Konkordancí, Herbář etc., každý jak k své věci býti soudil) cpali: a ty nosíc, když co promluviti neb napsati bylo, z kapsí vytahovali a odtud do ust a péra brali. Já znamenaje to, řekl sem: „Tito tuším v kapsích umění nosí?“ Odpověděl tlumočník: „Memoriae to subsidia; čis neslýchal?“ Slyšel sem pak od některých ten způsob chváliti, že ti pry jen usezené věci vynášejí. A můžeť býti: než já sem jiné tu nepohodlí znamenal. Přihodilo se při mé přítomnosti, že někteří své škatule roztrousili, a některým, když jich poodložili, oheň zejma se popálil. Ach, jakého tu běhání, rukama lomení, naříkání, na retu volání! nechtěl žádný po tu chvíli víc disputovati, psáti, kázati; než zvěsa hlavu chodil, choulil se, rděl, u koho věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje: ješto, kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli.

Študenti bez študování

Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě ty škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi: za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí; pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše povrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: „Co pak tito laškují?“ Odpoví tlumočník: „Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku.“ — „I když se ji neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“ Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl sem.

Neřád v knih spisování

Než vyjdouc my zase na síň, uzřím já, že těch apatekářských nádob vždy víc a víc po všech stranách přibývá, a hledím, odkud je pak nosí? I vidím, že z jakéhos zastření: za kteréž já také vejda, spatřím mnoho soustružníků, ani teď jeden na druhého pilněji a křtaltovněji z dřeva, kostí, kamení a rozličných materií škatule ty formují, a mastí či dryákem naplníc, k obecnému užívání dávají. A tlumočník mi dí: „Tito sou ti chvály a všelikého zvelebování hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného usilí nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se sdělují.“ I udělá mi se chuť podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali, rozkošné dryáky, lektváře, syrůpy a jiná životu užitečná lékařství strojíce. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl sem: „Titoť vodu přelévají.“ Odpověděl mi tlumočník: „I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati a přiopraviti můž.“ — „A zkaziti také,“ řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté, cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil, jak mohl, leda pomyjí přiléváním; jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali, a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil. Kdež mi i divno, i hněvno bylo, že (jakž sem prv navrhl) řídký kdo vnitřní podstatu examinoval, než všecko napořád aneb aspoň bez rozdílu brali; a pakli kteří vybírali, jen zevnitřního křtaltu a nápisů hleděli. A tu sem porozuměl, čím to jest, že jich tak málo k vnitřní čerstvosti mysli přichází: nýbrž čím kdo těch léků více do sebe hltal, tím že se více dávil, bledl, vadl a chřadl. Spatřil sem pak převeliký díl milých těch dryáků, jimž se nikdý k žádnému lidskému užívání přijíti nedostalo, než jen molům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivosti, naposledy smetným škřinkám a zadním koutům za podíl byly. Čehož bojíce se někteří, jak brzy dryák svůj dostrojili (ba někteří dřív, než strojiti dobře začali), hned po sousedech praefací, veršů, anagrammat prosíce běhali; hned patrony, kteříž by novým strojům jména a měšce půjčili, shledávali; hned titule a nápisy jak nejozdobněji líčili; hned rozličných figůr a kuprštyků květováním jak nejkadeřavěji premovali; sami to také lidem vstříc nosili, podávali a jako řka bezděk cpali. Ale viděl sem, že naposledy ani to již nepomáhalo: protože to přespříliš přemnoženo bylo. I litoval sem nejedněch, že mohouc čistý míti pokoj, beze vší potřeby a užitku, nýbrž v šanc sázením jména svého a se škodou bližních v to dryáčnictví se dávají. O čež když sem návěští dával, nenávist sem získal, jako bych obecnému dobrému překážel. Mlčím již, jak někteří z věcí naprosto jedovatých ty své confekty strojili: takže tak mnoho se trávenin jako lékařství prodávalo, a nelibě sem ten neřád nesl; ale nebyl kdo toho napraviti.

Nevole a různice

Takž zase na plac Učených výjdeme: a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl: nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel, aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo; pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. I řekl sem: „Ale což to pro milý Bůh? však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest: já pak tak mnoho různic nacházím.“ Odpověděl tlumočník: „Synu, nerozumíš ty tomu: však se to oni brousí.“ — „Co brousí?“ řekl sem. „An já rány vidím, a krev, a hněv, a vražedlnou jedněch k druhým nenávist. Však sem podobného nic v žádném stavu řemeslníků nespatřil.“ — „Bezpochyby,“ řekl on, „oněch umění jsou řemeslná, otrocká, těchto svobodná. Protož čeho se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto plná svoboda.“ — „Ale jak to řádem slouti má,“ řekl sem, „já nevím.“ Zbroj sic jejich na pohledění strašného se nezdálo nic. Nebo kopí, kordy a tulichy, jimiž na sebe sekali a bodli, koženní byli: jichž nedrželi v rukou, než v ustech. Střelba pak jejich byla z třtin a písku, kteréž prachem vodou rozpuštěným nabíjejíce, papírovými štáfy na sebe házeli. Nic, pravím, to, po vrchu hledě, hrozného se nezdálo: já však vida, jak, když někdo mírně trefen byl, sebou trhal, křičel, vinul, utíkal, snadně mi porozuměti bylo, že to ne žert, než opravdový boj jest. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všecko od mečů okolo uší břiňkalo, a kulí papírových jako krupobití naň padalo; někdo, statečně se bráně, obránil se a všecky odbůjce své rozehnal; jiný, ranami jsa přemožen, padl. A viděl sem tu neobyčejnou jinde ukrutnost, že ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali a flekali, každý na tom, který se mu již nebránil, nejraději rekovství dokazuje. Někteří s sebou mírněji zacházeli, však hádky a nedorozumění prázdni nebyli. Nebo sotvá kdo co promluvil, aby mu hned jiný někdo naodpor nevstoupil, i o snih, bílý-li jest či černý; i o oheň, horký-li jest či studený, hadruňky byly.

Veliká jejich zapletenost

Vtom se někteří v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali: čemuž sem já se zradoval. Povstala i pověst, že všecky rozepře k porovnání přijíti mají: a byla otázka, kdo to konati bude? Odpovědíno, že povolením královny Moudrosti ze všech stavů nejsoudnější vybráni býti mají, jimž se moc dá, aby vyslýchajíce odporných stran, při každé věci smysly rozeznání činili, a co pravějšího jest, vyhlašovali. I shluklo se nemálo těch, kteříž soudcové býti měli a chtěli: a shluklo se předně těch, kteříž mezi sebou pro smyslů rozdílnost různice měli, množství veliké. Mezi nimiž sem také viděl Aristotelesa s Platonem, Cicerona s Sallustiem, Scota s Aqvinatem, Bartola s Baldem, Erasma s sorbonisty, Rama a Campanellu s peripatetiky, Copernika s Ptolomeem, Theophrasta s Galenem, Husa, Lutéra a jiné s papežem a jezuíty, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidana s Suriem, Šmidlina s calvinisty, Gomara s Arminiem, Fratres Rosaeos s filozofastry a jiných bez počtu. Jimž když conciliatores žaloby a stížnosti, důvody a odvody co v nejkratší slova pojaté psané sobě podati poručili, oni takové haldy knih nakladli, že by k přehlédnutí jich šest tisíc let nestačovalo: žádajíce, aby to summovní smyslu jejich ponavržení na ten čas přijato bylo; dále pak potom, jak by potřeba ukazovala, šířeji svou vysvětlovati a provozovati aby jednomu každému plná svoboda zustávala. I začali nahlédati do těch knih: a kam kdo nahlédl, hned se odtud napiv, toho zastávati počal, a vznikly mezi pány ubrmany a smlouvci veliké roztržitosti, když ten toho, onen onoho zastával. A tak nespravíc nic rozprchli se; a učení k hadruňkům svým se navrátili. Čehož mi do pláče líto bylo.

Vysvětlivky k textu:

veřejně
povšechně
Disciplinam
učení
z vozhera
z nosního výměšku (podle staré představy výměšku mozku)
špatně tušíc
špatné vyhlídky dávajíce
formací
přetváření, vzdělání
ustavičnost
vytrvalost
trpnost
trpělivost
Non cuivis contingit adire Corinthum
Ne každému se podaří dostati do Korinta, města bohatého a nádherného; Horatiův překlad řeckého přísloví
Memoria artificialis
umělá paměť
vyparuje
vyčišťuje
obor
houf
odpornosti
nepříjemnosti
tytýž
často
ferule
rákoska
vydrouc
vytrhnuvše
juris prudentie
práva
zespolka
společně
oblakové
zástupy
šedivců
starců
neznamenal
nezpozoroval
páteře
řady
nejsubtylnější
zde nejdůvtipnější
číti
cítiti
pozorná
jasná
Vokabulář
Dikcionář a Lexicon, různé druhy slovníků
Promtuarium
sbírka příkladů a citátů pro kazatele
Florilegium
sbírka úsloví a obratů pro ty, kdož latinsky básnili
Loci communes
sbírka citátů
Postille
výklad epištol a evangelií
Konkordancí
slovník biblický, zaznamenávající všechna místa, kde se vyskytují v bibli táž slova
kapsí
brašen
memoriae subsidia
pomůcky paměti
usezené věci
uznané věci
zejma se
vzňav se
na retu
na pomoc
po tu chvíli
od té chvíle
nádobíčko
nářadí
zachystáníčko
zásobičku
zastření
místa za oponou
křtaltovněji
ozdobněji
dryákem
(původně lék proti uštknutí, pak vůbec léky z utřených bylinných součástí)
lektváře
(kašovité léky)
lékařství
léky
též
totéž
rozřídil
rozředil
navrhl
podotkl
řídký kdo
málokdo
čerstvosti
svěžesti
praefací
doporučujících předmluv
anagrammat
(básnické hříčky hlavně se jmény)
strojům
výtvorům
titule a nápisy
bývaly v této době velmi obšírné, zastupujíce obsah i reklamu
kuprštyků
mědirytin
premovali
okrašlovali
bezděk
proti vůli
confekty
(husté lékárnické lektvary)
trávenin
jedů
střelba
střelné zbraně (třtina jest pero, písek posýpátko)
štáfy
koulemi
mírně trefen
správně zasažen
vinul
křivil
odbůjce
protivníky
flekali
bili
hadruňky
spory
rozeznání
rozhodnutí
pravějšího
nejsprávnějšího
Aristoteles
Předvádějí se zde dvojice známé svými rozpory: Aristoteles a Platon, také boj jejich škol v středověku, nominalistů a realistů; republikán Cicero a přítel Caesarův Sallustius; Tomáš Aquinský, typický scholastik, a Duns Scotus, skeptik (XIII. st.); Bartolo de Sassoferrato a Baldus de Ubaldis, odborníci v římském právu (XIV. st.), lišící se mírou, v níž dovolovali další vývoj. Další jsou ze století XVI.: Desiderius Erasmus Rotterdamský (1465 až 1536) byl trnem v očích zkostnatělým scholastikům na Sorbonně; Petrus Ramus (umřel 1573 a Tomáš Campanella (1568 až 1639) obraceli se proti „peripatetickému“ omezování se na Aristotela a žádali přímé studium přírody; Mikuláš Kopernik — Nicolaus Copernicus (1473–1543) proti Ptolomeově (70–147) soustavě geocentrické vybudoval soustavu heliocentrickou; Theophrastus Paracelsus (umřel 1542 pokoušel se o nové způsoby léčení proti dosavad platnému léčení podle Galena (131–201). V ostatních jde o spory náboženské: Johann Brenz (1498–1570), švábský reformátor, luterán, proti Theodorovi de Bè ze (1519–1605, nástupci Kalvínovu; Jean Bodin (1530–1596), obhájce středověkých názorů proti Johannesovi Wierovi (1515–1588), potírajícímu čarodějnické procesy; Johannes Sleidan (1506–1556), významný dějepisec reformace, proti konvertitovi Vavřinci Suriovi (1522–1578); Jakub Andreae, zvaný Schmiedlein (1528–1590) se ve snaze o sjednocení evangelíků držel s pravověrnými luterány; Frant. Gomar (1563–1641), holandský profesor theologie, nenávistně potíral svého kolegu Jak. Arminia (1560–1609) pro učení o potřebnosti milosti Boží; o Fratres Rosaei viz kap. XIII.
filozofastry
lžimudrce
conciliatores
prostředníci, smírčí soudcové
důvody a odvody
důkazy a protidůkazy
summovní smyslu ponavržení
úhrnné vylíčení jejich názorů
provozovati
dokazovati
ubrmany
rozhodčími
roztržitosti
roztržky