Kapitola XIX. Poutník stav vrchností spatřuje
Vrchností rozdílní stupňové
Přišli sme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic: na nichž sedícím „pane rychtáři, pane purgmistře, pane uředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane“
etc. říkali. I dí mi tlumočník: „Nu, tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřech konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“
— „Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,“
řekl sem. „Odkud se pak takoví lidé berou?“
Odpověděl mi: „Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.“
— „I to pěkně,“
dím já.
V tom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, „Hle, hle, neřád!“
zkřikl sem. „I mlč, všetýčko,“
dí tlumočník; „zlým toho zaživeš, uslyší-li.“
— „A proč nečekají,“
dím já, „až by zvoleni byli?“
Odpověděl: „Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají: když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?“
Já tedy umlknu, a přiopravě sobě bryllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.
Kteří pak všecko to měli, viděl sem je utrápené lidi býti: nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ješto ti druzí víc než odpolu zahálivý život vedli. I řekl sem: „Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“
Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo prý: „Qvi nescit simulare, nescit regnare. Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto ve věcech politických neprošlý, nerozumíš.“
— „A vždyť já vidím na mou věru,“
řekl sem, „že při nich toho, což by býti mělo, není.“
— „A já tobě radím,“
dí on, „mlč: slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“
Takž sem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co sem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati: dvojího toliko dotknu.
Soudců obecních častá nespráva a křivdy
Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas byl pak Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal: a však příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost obžalována byla od Soka, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: „Znám, milí páni soudcové,“
a přidala: „Teď stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!“
Tu soudcové shlukše se, zbírali hlasy. Atheus řekl: „Takť jest sic, jak to žensko praví; ale co ona to třápati má? necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“
Svárurád řekl: „Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“
Sluchosud řekl: „Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“
Stranobij řekl: „Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští: potřebí ji hubu zacpati.“
Osobolib dí: „Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špincovati: hodná jest potrestání.“
Zlatomil dí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“
Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati.“
Nezkus dí: „Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“
Malověd: „Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“
Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“
Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme? snad se to dále potom samo ukáže?“
Kvapil: „Nic, za chuti ať jest ortel.“
Pan sudí: „Ovšem: na koho se nám třeba ohlédati? co právo chce míť, to musí jíť.“
A vyvstav učinil výpověď: „Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka, a na příklad jiným, ať se ji 40 poličků bez jednoho dá, ta se ji výpověď činí.“
Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu poděkování učinili: a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila, přiostřiti ji rozkázali, a pochytíc k kázni vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl sem hlasem: „Ach, jestližeť takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se z žádným nesoudím!“
— „I mlč, ztřeštěnče!“
řekl, vlože mi na ústa pěst, tlumočník; „přisahámť, že se téhož, ne horšího-li něčeho domluvíš.“
A aj, Sok s Pochlebou svědky proti mně obváděti začnou; a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak sem odtud, sotva ducha popadaje, vyletěl.
Prokurátorů převrácenost
Když pak sobě tu před tou soudnicí vydychuji a oči protírám, vidím mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěrovali, ne jakou kdo má při nejprv, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož sem mezi teology nebyl spatřil) při sobě pilně nosil a do něho tytýž nahlédal. Na nichž na některých exemplářích nápis sem viděl: „Žravá hryzení zemská“
; na některých zase: „Dravá šizení zemská“
. Ale se již více na to hleděti nechtělo, šel sem vzdychaje odtud.
Knížat plnomocné panování; a uředníků jejich lsti
Všezvěd mi dí: „Ještě nejlepší zustává. Poď, podíváš se na správu králů, knížat a jiných dědičně nad poddanými panujících: snadť se to zalíbí.“
I vejdeme opět kamsi, a aj, tu na tak vysokých a širokých stolicích seděli, že řídký k nim přistoupiti a dosáhnouti mohl, kromě po nástrojích. Měl zajisté každý dlouhé jakési místo uší s obou strán trouby, do nichž když kdo co mluviti chtěl, šeptati musil. Ale byly oklikovaté a děravé, mnoho slov, než se hlavy doneslo, mimo ven vybíhalo: a která došla, na větším díle změněná docházela. Což sem odtud znamenal, že se ne vždycky mluvícím odpověd dávala, někdo, i dosti tuze volaje, dovolati se do mozku nemohl: někdy se dávala odpověd, ale nic k věci. Podobně místo očí a jazyku trouby byly, skrze něž se často jinák, než věc byla, vidělo, a jinák, než sám třeba pán mínil, odpovídalo. Čemuž srozuměv, řekl sem: „Ale proč pak těch trub neodloží a jako jiní lidé prostě vlastníma očima, ušima, jazykem nehledí, neposlouchají, neodpovídají?“
— „Pro vzácnost osoby a důstojnost místa,“
dí mi tlumočník, „takové okolování býti musí: či se tobě to sedláci zdají, aby se jim každý o oči, uši, jazyk otírati měl?“
Raddy museti míti jaké nepohodlí
V tom vidím některé vůkol trůnu obcházeti, z nichž jedni pánu do uší vedlé těch trub cos dmýchají; jiní na oči jednák té, jednák oné barvy brylle sázejí; jiní pod nos cosi kouří; jiní ruce skládají a překládají; jiní nohy spínají a zase popouštějí; někteří pod nim stolici opravují a hlobí, a tak dále. To vida já, ptám se: „Kdo sou to, a co dělají?“
Odpoví mi tlumočník: „Jsou tajné raddy, krále a veliké pány informující.“
— „Jáť bych jim toho nevytrpěl,“
řekl sem, „kdybych na tom místě byl: nýbrž bych sobě svými oudy a činy volen býti chtěl.“
— „Nemusí jediný člověk,“
dí on, „na sobě zakládati, ani se toho jemu dopouštěti má.“
— „Tedyť sou,“
dím já zase, „velicí tito páni nad sedláky bídnější, tak svázaní jsouce, aby se ani hnouti, leč po vůli jiných, nemohli.“
— „Ale sou sebou tak,“
dí on, „jistší. Pohleď na tyto.“
A bez nich ještě hůřeji
I obhlédnu se, a aj, někteří na těch stolicích nedali se mustrovati, rozhánějíce ty informovatele od sebe pryč: což k mému vinši bylo. Než hned sem tu jiné nepohodlí uhlédal. Místo zajisté těch kolikasi odehnaných mnoho jiných přicházelo, kteříž jemu do uší, do nosu, do ust dmýchati, oči rozličné zakrývati a odkrývati, ruce pak a nohy sem tam roztahovati se pokoušeli: každý jmenovitě, kdo přišel, nač sobě upřel, na to ho navésti a natáhnouti chtěl: až některý ten nebohý pan nevěděl, co činiti, komu povoliti, neb komu se brániti, a jak všechněm odolávati má. I řekl sem: „Již vidím, že lépe jest některým vybraným se svěřiti, než tak všechněm na rvačku býti. A co se to pak vždy nějak jinák zaopatřiti nemůž?“
řekl sem. „Jakž by se opatřilo?“
dí on. „Povolání to s sebou to nese, ode všech stížnosti, žaloby, prosby, volání, důvody a odvody přijímati a všechněm za spravedlivé činiti. Leč by tak, jako tito jsou.“
Lhostejní páni
I ukáže mi jich koliks, kteříž žádnému k sobě nablíž nedali, kromě kteří pohodlí obmýšleli a strojili. U těch sem viděl lidi vůkol obskakující, pohlazující, polštáře podkládající, zrcadla před oči stavějící, fochrováním větříček dělající, peří a smeti sbírající, sukni a třevíce líbající, vše po předu; někteří i vyhozenou od pána slinu a ozher lízali, že sladké, chválíce. Ale to mi se opět nic nelíbilo: zvláště že sem viděl, jak se každému teměř takovému stolice jaksi zviklala a s ním, než se nadál, se zvrátila, když oněch věrnějších podpůrců nebylo.
Poutníkova nebezpečná příhoda
Stalo se v mé přítomnosti, zvíklala se také jednomu i rozsmekla; i vypadl na zemi. A aj, udělal se hluk lidu, za nimž já se ohlédaje spatřím, an sobě jiného vedou a sázejí, výskajíce, že tu jinák bude, než bývalo: a obskakujíce, hlobí pod ním a tvrdí, kdo můž. I maje já za to, že obecnému dobrému napomáhati sluší (nebo tak pravili), také přistoupě klín či dva přistrčím: což mi někteří chválili, jiní škaredě hleděli. Vtom onen s svými sebera se a s kyjem mezi nás vpadna, pere do houfu, až se všecko to rozprchá, a některým krky spadají. Já strachem zděšený byv, ani se upamatovati nemohu, až Všezvěd můj, slyše, že se: „Kdo víc sázeti a tvrditi pomáhal?“
ptají, mnou trhne, abych prchal také. Mámil, že netřeba: načež já rozmýšleje se, kterého poslechnouti, toť zavadím o šermující okolo mne kýj, zlupě se teprv běžím v kout. A tak sem porozuměl, že i na těch stolicích seděti, i okolo nich bývati, i jich se dotýkati tím i jiným způsobem nebezpečno. Protož sem tím raději odtud šel, s pomyšlenou toho maje, abych se tam kdy víc vraceti měl. Jakož sem i řekl vůdcům svým: „Nechť se, kdo chce, těch hor dotýká, ne já.“
Lidská všudy nespráva
Zvláště, poněvadž sem i to vyšetřil, že ač světa správcové jmenováni býti chtěli všickni ti, nesprávy však všudy plno bylo. Nebo buď že poddané sám pán, neb po trubách k sobě pouštěl; sám neb s nadmychováním jiných výpovědi činil: tak mnoho sem křivd jako práva viděl, tak mnoho vzdychání a upění jako veselosti slyšel, a že se spravedlnost s bezprávím a moc s soudem mísí; rathouzové, soudnice, kanceláře tak nepravosti, jak spravedlnosti verštatové že jsou, a kteří se obhájcové v světě řádů titulují, že tak mnoho neřádu, jak řádu (a často víc) bývají, patrně sem vyrozuměl. A podivě se, jak ten stav mnoho marnosti a blýštící se bídy v sobě kryje, požehnal sem jich tu a šel odtud.
Vysvětlivky k textu:
- regente
- vladaři
- kanclíři
- (nejvyšší písaři)
- výpovědi
- rozsudky
- zdržují
- udržují
- udá
- přihodí se
- zaživeš
- odpykáš
- herež
- ať
- úsudky
- rozsudky
- nabíháno
- běhalo se za tím
- ješto
- kdežto
- Qvi nescit simulare, nescit regnare
- Kdo se neumí přetvařovati, neumí vládnouti
- neprošlý
- nezkušený
- poříkati
- pomlouvati
- k hrdlu sahá
- je věc hrdelní
- nespráva
- zlořád
- Atheus
- (Bezboh)
- Sprostnost
- Upřímnost
- Sok
- Donašeč, Pomlouvač
- lichevníkům
- (půjčujícím peníze na úroky)
- přemluvivši
- naklevetivši
- Podhled
- Podezření
- teď
- zde
- žensko
- ženština
- třápati
- tlachati
- vysoce věc vede
- takovou váhu jí přikládá
- drchta
- tlachavá ženská
- vypleští
- vypleskne
- špincovati
- špiniti
- zespod zustati
- býti zanedbána
- kázni
- potrestání
- hlasem
- nahlas
- se domluvíš
- mluvením si přivodíš
- obváděti
- předváděti
- soudnicí
- soudním domem
- Žravá hryzení zemská
- posměšný název pro
„Práva a zřízení zemská“
- Dravá šizení zemská
- posměšný název pro
„Práva a zřízení zemská“
- plnomocné
- (absolutistické)
- hlobí
- upevňují
- k mému vinši
- po mém přání
- nač sobě upřel
- co si vzal do hlavy
- navésti
- přemluviti
- na rvačku
- na dračku
- důvody a odvody
- důkazy a protidůkazy
- fochrováním
- ovíváním
- ozher
- nosní výměšek
- věrnějších
- nejvěrnějších
- Stalo se v mé…
- jde o povstání proti Ferdinandovi II. a zvolení Fridricha Falckého
- hlobí a tvrdí
- upevňují a utvrzují
- zlupě se
- vzchopiv se
- s promyšlenou toho maje
- o tom pochybuje
- nespráva
- zlořád
- buď… neb
- ať… ať
- verštatové
- dílny
- požehnal jsem
- rozloučil jsem se