Kapitola XXIII. Poutník prohlédá hrad Fortůny a nejprv přístup k němu

Ctnost zapadlá brána k slávě

Když k tomu milému hradu přijdeme, vidím nejprv zástupy lidu ze všech města ulic se sbíhajících a obcházejících, a kudy by se zhůru dostati mohli, obhlédajících. Byla pak na ten hrad jediná, vysoká a uzká brána; ale kteráž zabořená, zaválená a trním zarostlá byla; sloula poně Ctnost. A praveno mi o ní, že před časy ona sama toliko k vcházení na hrad vystavená byla, ale že se brzy potom příhodou jakousi zabořila: protož jiných menších že naděláno a té necháno, poněvadž příliš příkro, nepřístupno a nezvolno bylo choditi skrze ní.

Postranní fortny

Prolámany tedy zdi a naděláno forten z obojí strany; kteréž já prohlédaje, viděl sem nápisy jich: Pokrytství, Lež, Pochlebenství, Nepravost, Fortel, Násilí etc. Ale když sem to tak jmenoval, a kteří tudy vcházeli, slyšeli, hněvali se na mne, reptali, shoditi mne dolů chtěli: tak že sem stouliti musel. Dívaje se pak, viděl sem, že někteří předce tou starou bránou skrze rům a trní lezli; jedni prolezli, jiní nic; a ti teprv se zase do dolejších forten vraceli a jimi procházeli.

Štěstí koho náhodou chytí, toho vynáší

I vejdu tam také a spatřím, že tu ještě hrad není, než plac, na němž množství lidí stojí, zhůru k vyšším palácům vzhlédajících a vzdychajících. Když sem se ptal: „Coti tu dělají?“, odpovědíno mi, že jsou čekanci, laskavého paní Fortůny vzezření a na hrad puštění očekávající. „A co se ne všickni ještě tito tam dostanou? však všickni o to věrně pracovali.“ Odpověděl: „Přičíněti se každý můž, jak ví a umí; naposledy však na paní Fortůně, koho ona k sobě přijíti chce neb nechce, záleží. Můžeš se podívati, jak to jde.“ I vidím, že tam již výše žádných schodů ani bran není, než kolo jakési ustavičně se točící, k němuž kdo se připjal, zhůru na podlahu vynešen byl a tam teprv od paní Fortůny přijat a dále puštěn. Dole pak nemohl, kdo chtěl, kola se chytiti, než koho k němu uřednice paní Fortůny, jménem Náhoda, přivedla, aneb na ně vsadila: jinému každému ruce sklouzly. Ta pak regentka Náhoda chodila mezi houfem, a koho se ji událo, toho chytila a na kolo vsadila: ješto se ji někteří velmi na oči tiskli, rukou podávali, prosili, své vynaložené práce, poty, mozoly, šrámy a jiné zasloužilosti předstírajíce. Ale já držím, že naprosto hluchá i slepá býti musila, tak se nic ani osobám nevzhlédala, ani proseb nedbala.

Čekanců na štěstí tesklivý způsob

Mnozí tu z všelijakých stavů byli, kteréž sem prvé viděl, že v povolání svém a skrze bránu ctnosti, aneb také skrze postranní fortny, práce a potu nelitovali, a však se štěstí dočekati nemohli: jiný, na to třeba ani nemyslící, byl za ruku ujat a zhůru nešen. Z oněch pak čekanců mnozí převelmi tesknili, že na ně pořádka přijíti nechtěla, až nejeden ošedivěl; někteří sobě zoufali, a pustíc o štěstí, vraceli se k lopotování svému; z kterýchž opět někteří roztoužíce se k hradu lezli, oči i rukou paní Fortůně podávajíc; takže expectantů těch způsob tak i jinak bídný a tesklivý sem shledal.

Vysvětlivky k textu:

zabořena
pobořena
poně
tuším
nezvolno
úzko
stouliti
(rozuměj: ústa), mlčeti
věrně
upřímně
přijíti
přijmouti
podlahu
poschodí
ješto
ačkoliv
držím
soudím
se osobám nevzhlédala
k osobám nepřihlížela
pořádka
řada
pustíc o štěstí
nad štěstím zoufajíce