Kapitola XLII. Vnitřních křesťanů světlo

Pravých křesťanů dvoje světlo

Svět, a kdož v něm tápá, domněním toliko teměř se řídí, v činech svých jedni druhých jen se držíc, omatem jako slepí všecko dělajíc, tytýž tu i tam zavazujíc a ustrkujíc. Ale těmto jasné dvoje vnitř světlo svítí, světlo rozumu a světlo víry; kteréž oboje Duch svatý řídí.

Světlo rozumu

2 Neb ačkoli tam vcházejíce rozumu odkládati a odčítati se musejí, však jim jej zase Duch svatý, a to přečištěný a vybroušený, navracuje; takže jako plní očí jsou, kudykoli v světě chodí, cokoli nad sebou, pod sebou, vůkol sebe vidí, slyší, vonějí, okoušejí, všudy šlepěje Boží vidí a všecko pěkně k Boží bázni obraceti umějí. Tím jistě nade všecky světa filozofy moudřejší, kteréž Bůh spravedlivým soudem zaslepuje, aby všecko se věděti domnívajíce, nic nevěděli, ani co mají, ani čeho nemají, ani co dělají, ani čeho dělati majíce nedělají, ani kam a k jakému cíli jdou a dojdou, znamenati neuměli. Jejichž umění na šupině toliko se stavuje, to jest na zevnitřním zevlování: k vnitřnímu jádru, jenž jest všudy rozlitá Boží sláva, neproniká. Ale křesťan ve všem, což vidí, slyší, maká, voní, okouší, Boha vidí, slyší, maká, voní, okouší: všudy sebou jist jsa, že to ne domnění, ale jistá pravda jest.

Světlo víry

3 Ovšem pak světlo víry jemu jasně svítí, aby již nejen, co vidí a slyší a sobě přítomné má, ale i všecko nepřítomné a neviditedlné viděl a znal. V Slovu zajisté svém Bůh i to, co nad nebesy u výsosti a pod zemí v propasti jest, i to, co před světem a za světem bylo a bude, vyjevil. Čemuž křesťan věře, tak jako před očima jisté všecko to má, ješto svět do toho se vpraviti nemůž. Nechce svět než očitých rukou, aby co v hrsti drží, tomu věřil: křesťan pak tak směle na neviditedlné, nepřítomné, budoucí věci se spouští, že sobě pro ně přítomné ty oškliví. Svět nechce než důvodů: křesťan na holých Božích slovech dosti má. Svět závazků, základů, rukojemství, pečetí hledá: křesťan sobě za všecky jistoty samu víru staví. Svět sebe rozličně podhlédá, zkušuje, prubuje, stíhá: křesťan na Boží pravdomluvnost všecko váží. A tak kdež svět vždycky má, na čem by se zastavoval, pochyboval, dotazoval, rozpakoval, křesťan vždycky má, proč by cele věřil, poslouchal, podkloňoval se, protože jemu světlo víry svítí, aby, že tak neproměnitedlné jest a jinák býti nemůže, viděl a věděl, by pak i světlem rozumu ne všeho dosahoval.

Divy Boží spatřené v tom světle, světa běh

Tu sem i já, v tom světle se ohlédna, divné, předivné věci spatřil, víc než je vymluviti mohu. Napovím aspoň něco. Viděl sem před sebou svět tento jako nějaký převeliký hodinný nástroj, z rozličných viditedlných i neviditedlných materií složený, a však sklenný, prohledací a křehký všechen; a na tisíce, nýbrž tisíce tisíců větších i menších sloupků, kol, háků, zoubků a vroubků mající, an se vše hýbalo a hmýzilo jedno skrze druhé; něco tiše, něco s šustem a hrkotem rozmanitým. Uprostřed pak všeho stálo největší hlavní, neviditedlné však kolo, od něhož všech jiných rozličné to hýbání pocházelo nevystižitedlným jakýmsi způsobem. Nebo duch kola toho rozcházel se po všem a řídil všecko: což ačkoli, jak se dálo, plně mi vystihnouti možné nebylo, že se však dálo v pravdě, velmi jasně a pozorně sem viděl. Toto pak bylo mi i divné i libé náramně: že ačkoli se všecka ta kola sama, i sloupové vyvinovali se a vypadali, běh však veřejný nepřestal nikdý; protože se to divným jakýmsi tajného toho řízení způsobem dosazovalo, doplňovalo a obnovovalo všecko vždycky zase.

Kterak tajným Božím řízením všecko jde

Světleji povím. Viděl sem slávu Boží, jak moci a božství jeho plná jsou nebesa, i země, i propast, i což se ven z světa až do neskonalých stran věčností mysliti může. Viděl sem, pravím, jak všemohoucnost jeho všecko prostupovala, nýbrž za základ stála všemu: a co se koli po vší širokosti světa toho děje, vůlí toliko jeho že se děje v největších a nejmenších věcech, všecko spatřil sem.

Zvláště při lidech

A nechť o lidech obzvláště mluvím, viděl sem, jak naprosto všickni, dobří i zlí, v Bohu toliko a Bohem živi jsou, hýbají se a v bytu trvají, každé jejich hnutí a dchnutí toliko z Boží a mocí jeho se děje. Viděl sem, jak sedm očí jeho, každé tisíckrát jasnější než slunce, všecku zemi procházejí a všecko, což v světle i ve tmě, zjevně i tajně, i v nejhlubších místech se děje, spatřují a všechněm lidem ustavně do srdce hledí. Spatřil sem také, jak milosrdenství jeho rozplývá se na všecky skutky jeho, nejdivněji z té strany, kde se lidí dotýká. Nebo sem viděl, jak je všecky miluje a jejich dobrého hledá, hřešící snáší, proviňujícím promíjí, bloudících volá, navracující se přijímá, prodlévajících čeká, zpěčujícím se shovívá, dráždícím sebe přehlédá, kajícím odpouští, kořící se objímá; neumělé učí, truchlivé těší, před pádem vystříhá, po pádu zdvíhá; prosícím dává, neprosícím sám poskýtá; tlučícím odvírá, k netlučícím sám se tluče; hledajícím nalézti se dává, nehledajícím sám na oči jde.

K hrůzi zlým

Než spatřil sem zase hroznou a strašlivou k způrným a nevděčným zůřivost, jak je hněvivě prchlivostí svou stíhá a dostíhá, kamkoli se obracejí, takže ujíti ruce jeho nemožné a upadnouti v ní nesnesitedlné. Summou, tu všickni ti Bohu oddaní spatřují, jak hrůza a velebnost Boží nade vším panuje, a jeho toliko vůlí všecky největší i nejmenší věci se dějí.

Vysvětlivky k textu:

omatem
ohmatáváním
zavazujíc a ustrkujíc
narážejíce a udeřujíce se
odčítati se
odříkati se
šupině
slupce
ješto
kdežto
očitých
s očima
spouští se
spoléhá se
důvodů
důkazů
základů
zástav
podhlédá
podezírá
váží
sází
podkloňoval
pokořoval
prohledací
průhledný, tento odstavec není v rukopise
rozcházel se
vše pronikal
pozorně
zřetelně
vyvinovali se
vysmekovali se
v bytu
v bytí
sedm očí
srov. Zjevení sv. Jana, kap. I. atd.
ustavně
ustavičně, neustále
rozplývá se
rozšiřuje se