Kapitola XLIV. Řád vnitřních křesťanů
Práva Boží krátká
Svobodné sic chce míti Pán Bůh dítky své, a však nesvévolné: protož je jistými řády ohradil, lépe a dokonaleji, než sem podobného co kde v světě znamenati mohl. Tam zajisté všudy plno neřádů: někudy proto, že žádného jistého spořádání nemají; někudy, že majíc k němu nestojí, sem viděl. Ale tito v zastření bydlící přeušlechtilý řád i mají, i jeho ostříhají. Mají zajisté od samého Boha sobě vydaná práva, plná spravedlnosti, jimiž nařízeno jest: I. Aby každý Bohu oddaný jej toliko jediného Boha měl a znal. II. Jemu v duchu a pravdě bez fintování sobě nějaké tělesnosti sloužil. III. Jazyka svého ne k urážení, ale oslavování důstojného jeho jména užíval. IV. Časy a chvíle k službě jeho nařízené ne k jinému než k vnitřní i zevnitřní jeho službě vynakládal. V. Rodičům a jiným sobě od Boha představeným poddán byl. VI. Životu bližního neškodil. VII. Čistoty těla ostříhal. VIII. Cizích věcí sobě neosoboval. IX. Falše a ošemetnosti se vystříhal. X. A naposledy i mysl v šraňcích a mezech zřízených zdržoval.
Summa jich ve dvou slovích
Summa všeho jest, aby každý Boha nade všecko, což jmenováno býti může, miloval; a bližnímu tak jako sám sobě upřímě přál. Kterouž dvěma slovy obsaženou práv Božích summu velmi sem chváliti slyšel: i sám, že za všecky nesčislné zákony, práva a zřízení světská stojí, nýbrž tisíckrát nad ně dokonalejší jest, shledal a zkusil.
Zákonů obšírných křesťan pravý nepotřebuje
Kdo zajisté Boha z celého srdce miluje, tomu netřeba mnoho předpisovati, kdy, kde, jak a kolikrát Bohu sloužiti, klaněti se a jej ctíti má: protože samo to srdečné s Bohem spojení a ku poslušenství hotovost nejlibější jemu poctou jest a člověka, aby vždycky a všudy sám v sobě chválil a všemi činy svými slávu jeho obmýšlel, vede. Tak, kdo bližního jako sám sebe miluje, nepotřebuje obšírných nařizování, kde by, kdy a v čem jeho šetřiti měl, v čem jemu neškoditi, v čem dluh povinný navraceti: sama zajisté láska, jak se k němu chovati má, plně jemu všecko poví a ukáže. Zlého člověka znamení jest všudy práv žádati, a co se činiti má, z rejster toliko chtíti věděti, protože nám doma v srdci prst Boží ukazuje, co sobě chceme, to že sme i bližnímu povinni. Ale na ta vnitřní vlastního svědomí svědectví poněvadž svět nedbá a jen povrchních řádů šetří, tím jest, že žádného pravého řádu v světě není: než jen podhlédání, nedověřování, nedorozumění, záští, různice, závisti, nenávisti, krádeže, vraždy a co toho víc. Bohu právě oddaní na svědomí své jedince dají pozor, co jim to zapovídá, do toho nejdou, co ukazuje, že činěno býti má, činí, nic se na zisk, přízeň a cokoli neohlédajíce.
Mezi pravými křesťany jednomyslnost
Odtud vyplývá jednostejnost jakási aneb jich všech k sobě podobnost, že jako by do jedné formy sliti byli všickni, tak jsou: všickni totéž smýšlejí, totéž věří, totéž chtějí a nechtějí, protože od jednoho a téhož ducha vyučeni jsou. A ku podivu jest, že (což sem tu s líbostí spatřoval) lidé, kteříž nikdý jeden druhého neviděl a neslyšel a přes svět třeba od sebe vzdáleni jsou, jako by však jeden druhému z oka vypadl, nýbrž jako by jeden v druhém seděl, totéž mluví, totéž vidí, totéž cítí. Takže ač darů rozdílnost veliká jest, jako na nástroji hudebném strun neb píšťal rozdílný tenší a tlustší zvuk: libá však jich spoluvznějících harmonia. Což křesťanské jednoty veliké jest tajemství, nýbrž Božské jednoty důvod, nýbrž věčnosti, kdež jedním duchem všecko se konati bude, předukázání.
A jednočitedlnost
Z jednostejnosti té jednočitedlnost pochází, že se s jedním radujícím všickni radují, rmoutícím rmoutí. Přezlou sem byl v světě věc znamenal, kteráž mne nejednou zkormoutila, že když se někomu zle vedlo, jiní z toho plésali; když bloudil, jiní se smáli; když bral škodu, jiní z toho zisku hledali; nýbrž pro svůj zisk, potěšení a kratochvíl sami bližního ku pádu a škodě přivodili. Mezi těmito jináče sem našel: nebo každý tak dobře a pilně od bližního jako od sebe neštěstí a nepohodlí odháněl; pakli odvrátiti nemohl, troudil se nejináč, než jako by se jeho samého dotýkalo: jakož se dotýkalo, protože jedno srdce a jedna duše byli všickni. Jakož zajisté železní v kompasích jazýčkové, magnesem potřeni jsouce, všickni se k jedné a též straně světa obracejí: tak těchto srdce, duchem lásky potřené jsouce, všecka se v jednu a tuž stranu, v štěstí k radosti, v neštěstí k zámutku obracejí. A tu sem poznal, že to falešní jsou křesťané, kteří své jen věci pilně vedou, bližních nedbají; z které strany ruka Boží doléhá, odtud se pilně odvracují, a své jen hnízdo ohražujíce, jiných vně na větru a déšti nechávají. Jinák tuto, jinák sem spatřil: když jeden trpěl, jiní neplésali; když jeden lačněl, druzí nehodovali; když jeden v boji stál, druzí nespali: ale společně všecko konáno bylo, až milo bylo na to se dívati.
A ve všem dobrém zdílnost
Z strany statku viděl sem, že ač na větším díle chudí byli, toho, čemuž svět zboží říká, málo mající a dbající, měl však vždy předce každý teměř svého vlastního nětco, tak však, že se s tím neskrýval a před jinými (jakž se v světě děje) neututlával, než měl to jako na obec, hotově a ochotně, když komu potřebí bylo, poskýtaje a propůjčuje. Takže všickni mezi sebou s statkem svým zacházející byli nejinák než jako za jedním stolem stolící s nádobím, kteréhož vesměs jednostejným právem užívají. Což vida, zahanbil sem se, že u nás často se na odpor děje, jedni domy své nádobím, šatami, potravami, zlatem a stříbrem, jak nejvíc mohou, naplňují a přeplňují: jiní mezi tím, neméně služebníci Boží jsouce, sotvá se čím přikryti neb živiti mají. Srozuměl sem, pravím, že ta vůle Boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili. Z čehož při jedněch pýcha a jinými pohrdání, při druhých lítost a oněm závidění i jiní neřádové jdou. Tuto nic toho, všecko všechněm společné, i ta duše.
A mezi sebou domácnost
Odtud jde jich k sobě vespolek domácnost a odevřenost a svaté tovaryšství, takže se všickni vespolek, jakkoli dary a povoláními od sebe rozdílní, za bratří drží a mají. Nebo praví oni, že všickni sme z jedné krve pošlí, jednou krví vykoupeni a obmyti, jednoho Otce dítky, jednoho stolu užívající, jednoho dědictví v nebesích čekající etc., jeden nade druhého krom věcí případných že nic nemá. Protož sem viděl, jak jedni druhé přívětivostí i počestností předcházeli i ochotně sobě vespolek sloužili, a každý místa svého k vzdělání jiných užíval. Kdo radu měl, radil; kdo umění, učil; kdo sílu, jiné zastupoval, kdo moc, v řádu zdržoval. Zbloudil-li kdo v čem, jiní ho upamatovali; zhřešil-li, potrestali; a každý se i pamatovati i trestati rád dal, všecko podlé ukázání napraviti hotov jsa, i to tělo od sebe dáti, kdyby, že jemu nepřináleží, ukázáno bylo.
Vysvětlivky k textu:
- ohradil
- omezil
- někudy
- někde
- k němu nestojí
- jej nezachovávají
- fintování
- tvoření
- v šraňcích
- v hranicích
- srdečné
- (spojení), vnitřní
- rejster
- zápisů
- jedince
- jedině
- veliké jest tajemství, nýbrž Božské jednoty
- doplněno z I. vydání
- jednočitedlnost
- soucítění
- jakož
- a vskutku
- zdílnost
- společenství
- stolící
- stolující
- ušperkovaní
- nastrojení
- marně
- marnotratně
- domácnost
- důvěrnost
- případných
- vedlejších
- zastupoval
- zastával
- upamatoval
- napomenuli