Kapitola LIV. Zavírka všeho

Vtom zmizelo vidění od očí mých, a já poklekna na kolena, obrátil sem oči zhůru a Slitovníku svému, jak sem uměl, poděkoval sem těmito slovy:

„Požehnaný jsi, Hospodine Bože můj, zvelebování a vyvyšování věčného hodný a požehnané jméno slávy tvé, důstojné a veleslavné na věky věkův. Oslavůjtež tebe anjelé tvoji, a všickni svatí tvoji chválu tvou vypravůjte. Nebo veliký jsi v moci, a moudrost tvá nezpytatedlná, a milosrdenství tvé nade všecky skutky tvé. Oslavovati tě budu, Hospodine, dokud sem živ, a jménu tvému svatému zpívati, dokud mne stává: nebos mne rozveselil milosrdenstvím svým, a naplnil plésáním ústa má, vychvátiv mne z proudů násilných, z vírů hlubokých vyňav mne, a na bezpečnosti postaviv nohy mé. Vzdálený sem byl od tebe, Bože, sladkosti věčná, ale ty smilovav se přiblížils se ke mně; bloudil sem, ale tys mne upamatoval; motal sem se, kam jíti nevěda, ale tys mne na pravou cestu navedl; zašel sem byl od tebe a ztratil tebe i sebe, ale ty vyskytna se, navrátils mne, mně i sobě. Přišel sem byl až k hořkostem pekla, ale ty zpět mnou trhna, až k sladkostem nebeskýms mne přivedl. A protož dobrořeč duše má Pánu svému, a všecky vnitřnosti mé jménu svatosti jeho. Hotovo jest srdce mé, Bože, hotovo jest srdce mé, zpívati a plésati tobě budu. Nebo vyšší jsi nade všecku vysokost, a nade všecku hlubokost hlubší, divný, slavný a plný milosrdenství. Běda dušem nesmyslným, kteréž od tebe odcházejíce pokoj se najíti moci domnívají: ješto ho kromě tebe ani nebe, ani země, ani propast nemá; protože v tobě samém jest odpočinutí věčné. Nebe i země od tebe jsou, a dobré jsou, a krásné jsou, a žádostivé jsou, protože od tebe jsou; a však ani tak dobré, ani tak krásné, ani tak žádostivé nejsou jako ty, Učinitel jejich: protož duše potěšení hledající naplniti a nasytiti nemohou. Ty jsi, pane, plnost plností: srdce naše neupokojené jest, dokudž se koli neustanoví v tobě. Pozdě sem tě zamiloval, ó kráso věčná, protože sem tě pozdě poznal. Poznal sem pak tehdáž, kdyžs mi se zasvítila, ó jasnosti nebeská. Nechť chvály tvé mlčí, kdo slitování tvých nepoznal; ale vy, vnitřnosti mé, vyznávejte se Pánu. Ó, kdo mi to dá, aby srdce mé opojeno bylo tebou, vůně věčná! abych na všecko zapomenul, což ty nejsi, Bůh můj! Neskrývejž se již srdci mému, kráso nejkrásnější! Pakli mi vezdejší věci tebe zastěňují, umru, ale abych tě spatřoval a s tebou jsa více tě neztracoval. Zdržuj mne, Pane, veď mne, nes mne, abych od tebe nebloudil a neklesal: dejž, ať tě miluji milováním věčným, a nemiluji vedle tebe věci žádné, leč pro tebe a v tobě, ó lásko neskonalá. Ale což více mluviti mám, Pane můj? teď sem, tvůj sem: tvůj sem vlastní, tvůj sem věčně. Odříkám se nebe i země, jen ať tebe mám: sebe mi jen neodpírej, dosti mám, na věky věků neproměnně dosti mám, na tobě samém. Duše i tělo mé pléše k tobě, Bohu živému: ach, skoro-liž pak půjdu, abych se ukázal před oblíčejem tvým? Kdy chceš, Pane Bože můj, vezmi mne, teď sem, hotově stojím: zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý zpravůj mne jen a veď mezi osídly světa jako po rovné zemi, a milosrdenství tvé sprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach, tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen i Amen.“

Gloria in excelsis Deo,
et in terra pax
hominibus bonae voluntatis

Vysvětlivky k textu:

mne stává
jsem
upamatoval
napomenul
neustanoví
nezakotví
Gloria atd.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle

V II. vydání následuje „Písnička o divném a milostném Božím člověka Bohu oddaného vedení, složená po přečtení Labyrintu od P. J. Kassia Vysokomýtského.“