Kapitola VII. Poutník prohlédá ryňk světa

Vidí lidu rozličnost

I dí mi můj vůdce: „Poněvadž všecko prohlédati máš, nejdřív jděme na ryňk,“ i vyvede mne. A aj, nesčislné zástupy vidím jako mhla. Nebo tu ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého věku, zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání lidé byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání, jako při rojení včel a mnohem divněji.

S rozličnými povahami a posuňky

Nebo jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní se rozličně vrtěli; někteří byli samotní, jiní po houfích větších neb menších. Kroj a křtalt přerozličný byl na nich, někteří čiře nazí, s divnými všickni posuňky. Potkali-li se kteří, rozličného tu bylo kejklování, rukama, usty, koleny a jinak, k sobě se toulení a choulení, summou rozličné trety. I dí mi můj tlumočník: „Tu, hle, máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.“

Pokrytství při všech

Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká; a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: „To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší.“ Takž mi se chuť udělá, abych pilněji, jací pak bez toho ulíčeného přikrytí jsou, pohleděl.

A divná potvorství

A maje na to pozor, vidím, že všickni nejen v oblíčeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní; a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury; některé sem viděl s pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty etc., nejvíc pak bylo podobných opicím. I zděsím se a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“ — „Co (prý), všetýčko, pravíš, potvory?“ dí tlumočník a hrozí mi pěstí. „Hleď jen zkrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou.“ Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv, že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou; já však, co vidím, vidím. Bál sem se pak, aby mi bryllí lépe nepřitlačil a mne nezmámil; protože sem uložil mlčeti a tiše raději na ty tak bystré věci, jakýchž sem tu začátek spatřil, se dívati. I hledím znovu a vidím, jak někteří uměle s těmi larvami zacházeli, hbitě je zsmykajíce i vstavujíce, takže v okamžení sobě, kde viděli potřebu, jinou tvárnost dáti uměli. A tu sem již začínal běhu světa toho vyrozumívati; ale mlčel jsem.

Ne­doro­zu­mění společná při všech

Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinak. Někudy jich celá hromada stála, všickni třebas mluvili, každý své, a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce; však ho nebylo, spíše rvanice a pranice. I řekl sem: „Ale pro Bůh, což pak toto v Babyloně jsme? Tutoť každý svou píseň hude; můžliž větší směsice býti?“

Neužitečnými věcmi se zanášení

Málo pak tu byl kdo zahálivý, všickni se prací nějakou zanášeli, ale kteréž práce (a tohoť bych se byl nikdý nenadál) nic nebyly než aneb hřičky dětinské, aneb leda pachtování. Někteří zajisté zbírali smeti a rozdělovali mezi sebe; někteří se s kládím a kamením sem a tam váleli, aneb je po škřipcích zhůru leckams táhali a zpouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli z místa na místo; ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i s svým stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce. A to vše tak usilně, až mnozí stonali a potili se, někteří se i přetrhovali. A byli všudy teměř uředníci jacísi, kteříž takové věci poroučeli a rozměřovali s velikou srdnatostí, jiní jich zase s nemenší srdnatostí poslouchali. I řekl sem s podivením: „Ale ach, k tomu-liž jest člověk, aby ostrost nebeského vtipu svého na tak marné, špatné věci vynakládal?“ — „Co marné?“ řekl tlumočník. „Zdaž se tu jako v zrcadle nespatřuje, jak, hle, všecko vtipem svým lidé přemáhají? Jeden dělá to, jiný jiné.“ — „Ale všickni,“ řku já, „věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající.“ — „Nemudruj příliš,“ řekl zase; „vždyť ještě v nebi nejsou; než na zemi s zemskými věcmi zacházeti musejí. Vidíš mezi tím, jak pořádně všecko jde.“

Neřády hrozné

Já pak hledě opět, vidím, že nic nespořádanějšího vymyšleno býti nemohlo. Nebo když se někdo s něčím motal a namáhal, jiný přijda pletl se mu v to: tožť svády, rvačky a pračky; pak se mířili a po chvíli opět táhali. Někdy se jich jedné věci chytilo několik, z toho nechali ji všickni, a běžel každý v svou stranu. Kteří sic pod mocí těch uředníků a dohlédačů byli, ti jakž takž k tomu, co se jim poroučelo, stáli, protože museli; však i tu spletků mnoho sem viděl. Někteří se z řádu vyráželi a prchali pryč; jiní šafářům odbreptávali, tak činiti, jak oni poroučeli, nechtíce; jiní se jim kyjů chytali a je vydírali; a sic všecko hakmak bylo. Však sem již, poněvadž to řádem slouti chtělo, nic říkati nesměl.

Pohoršení a zlých příkladů plno

Uhlédal sem také jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ten ryňk (jako potom i ulice) pln byl jam, dolů a výmolů jakýchsi, též kamení a kládí, příčkem a na kříž lecjaks ležícího, a jiných zavazadel; žádný však ničeho neodložil, nezapravil, nespořádal, žádný také ničemu nevyhýbal a neobcházel; než tak mání chodili, a jednák ten, jednák onen ustrčil se, padl neb se zabil, neb stloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval, než když kdo padl, smáli se mu. Já tedy vida stonek, neb kládu, neb jámu, na níž někdo slepě lezl, počal sem některým pamatovati, ale nedbal žádný, někteří mi se smáli, jiní láli, jiní bíti chtěli. Některý padl, až nevstal, jiný vstana šel zase, a zase kotrlce metal, třebas jedno za druhým; mozolů a modřin každý měl dosti, a žádný nic nedbal, takže sem se tuposti té vynadiviti nemohl, že vlastních pádů a stlučenin tak málo vážili, ješto jiný dotkl-li se ho (jinde sem to spatřil), hned zhůru, a do zbraně, a k boji.

Nestálost a vrtkavost lidskou při všem

Spatřil sem také k novinám a proměnám velikou při nich chut, v šatstvu, stavení, řeči, chodu a jiných věcech. Některé sem viděl, že nic nedělali, než převlékali se, jiný a jiný kroj na sebe berouce, jiní vymýšleli nový způsob stavení, a po chvíli bořili to zase; v pracech toho i jiného se chytali, a všeho nechávali, vše s jakousi neustalostí. Nebo jestliže kdo od svého břemene, s kterýmž se natáhal, umřel neb je opustil, hned se jiných několik našlo, kteříž se o ně táhali, vadili, rvali až ku podivu. Mezi tím žádný ze všech nebyl, kterýž by něco promluvil, učinil, postavil, aby mu toho jiní nevysmáli, nezopálali, nezbořili. Někdo něco s znamenitou prací a nákladem vzdělal, znamenitě sobě se v tom zalibuje, anť mu to přijda jiný skácel, zbořil, zkazil: takže sem neviděl, aby kde kdo co v tom světě udělal, čehož by zase někdo nezkazil. Někteří ani na jiné nečekali, bořili hned po sobě sami, až sem se té bláznivé vrtkavosti a daremnímu kvaltování divil.

Pýcha a zpínání se nad sebe vespolek

Viděl sem též, jak mnozí na vysokých trepkách chodili, někteří sobě i chůdy aneb štencle (aby nade všecky vyzdviženi jsouce, na všecky z vysoka hleděti mohli) zdělali, a tak se procházeli. Ale čím kdo vyšší měl, tím snáze se zvrátil, aneb jemu od jiných (z závisti, za to mám) nohy podraženy; s čímž se nejedni potkávali a z sebe obecný smích udělali; takových příkladů mnoho sem viděl.

Nadýmání a zalibování se sobě

Item, uhlédal sem nejedny, ani se s zrcadly nosí a v nich, i s jiným mluvíc, i vadíc se, i rvouc se, i kládí válejíc, i na těch štenclích chodíc, předce se vzhlédají; a to po předu, po zadu i po stranách na se nahlédajíce a nad svou krásou, zrostem, chodem, činy svými ckajíce i jiným, aby se na ně podívali, zrcadel svých podávajíce.

Smrt všecky bídně hubící

Naposledy spatřil sem Smrt mezi všudy se procházející, ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc, po nich na všecky strany házela; kterýmiž jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící když ránu uhlédali, prchali trochu, a hned zase nedbali nic. Někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dýchati přestal, svolajíc se, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali; někteří při tom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlékli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud, hýřili opět, Smrti žádný nevyhýbal, pilně toliko, aby na ni nehleděl (ačkoli se o ně otírala), šetře.

Nemoci rozličné

Viděl sem pak, že ne všickni, které postřelila, hned se káceli, některé poranila toliko, pochromila, oslepila, ohlušila neb omráčila. Někteří se po její ráně oduli jako puchýř, jiní uschli jako tříska, jiní se třásli jako osika etc., takže větší díl lidí poraněných, s hnijícími a kyšícími oudy než zdravých chodilo.

Pomocí proti tomu daremné shledávání

A spatřil sem nemálo běhajících a prodávajících na ty rány flastry, masti, traňky. I kupovali to od nich všickni, výskajíce a Smrti trucujíce. Ale ona nedbala nic, házela a kácela předce, i samy ty prodavače. Což mně lítostivé bylo divadlo, hleděti, jak k nesmrtedlnosti připravený tvor tak žalostně, tak nenadále, tak rozličnými smrtmi hyne. Zvláště když sem vyšetřil, že teměř napořád, když se kdo nejvíc živ býti strojí, přátely sobě shledává, živnost pořádá, domy staví, peníze shání a jinak se sobí a tuží, vtom šíp Smrti přiletě učiní všemu konec, a kdo sobě na světě byt stlal, vlečen bývá z něho, a stroje jeho v nic; na něž když nastupuje jiný, přihází se mu totéž; třetímu, desátému, stému jednostejně. Vida pak já tu, že té nejistoty života žádný souditi a k srdci připustiti nechce, než jako by nesmrtedlností jisti byli, tak sobě všickni, v hrdle smrti stojíce, počínají (nad čímž div lítostí srdce ve mně nepuklo), chtěl sem povýšiti hlasu, napomínati a prositi, oči aby otevřeli, na Smrt šípy nakládající aby hleděli a jim nějak vyhýbali; však rozuměl sem, poněvadž sama Smrt svým neustalým voláním a svým ustavičným na oči jim v dosti hrozné postavě lezením nic spraviti nemůž, že ovšem mé špatné mluvení daremní bude. Řekl sem však tiše: „Ach, žel buď na věky Bohu, že my bídní smrtedlní lidé k neštěstí svému tak slepí jsme!“ Odpověděl mi tlumočník: „Můj milý, byla-liž by to moudrost myšlením na smrt trápiti se? Zvlášť poněvadž každý ví, že ji neznikne, lépe jest nehleděti na ni, než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl; když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Proto-liž by, že někdo umře, jiní veseli býti přestali? Však se jich na místo jednoho kolik zase narodí.“ Na to sem řekl: „Záleží-liť v tom moudrost, tedyť já tomu zle rozumím;“ a mlčel sem.

Nemocí a smrti strůjcové sami sobě lidé

Nechť tohoto nezatajuji, že když sem tak nesčislné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: „Kde pak ta Smrt těch šípů tak mnoho bere, že se z nich nikdý nevystřílí?“ I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko; šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami jí vstříc nosíce, takže ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. I zkřikl sem: „Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est quilibet ipse suae;“ vidím již, že žádný neumírá, kdo by nestředmostí, nezdrželivostí, všetečností aneb naposledy nešetrností hliz, pryskýřů, ran vnitřních i zevnitřních (nebo to jsou šípové Smrti) sám na sebe nepřipravoval. Když pak já tak pilně na tu Smrt a její po lidech se shánění hledím, trhne mnou Mámil a dí: „Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam; ty se živ býti stroj.“

Vysvětlivky k textu:

zrostu
postavy
křtalt
tvářnost, podoba
čiře
úplně
trety
pošetilosti
tvor
skloňuje se jako neživotné
larvu
masku, škrabošku
smyká
sundává
tvárnost
zdání
ulíčeného
vyzdobeného
potvorství
nestvůrnosti; nectnosti jsou symbolisovány částmi těla jednotlivých zvířat, jež jsou pokládána za představitele těchto necností, svině necudnosti, pes nestoudnosti, vůl hlouposti, oslice umíněnosti, bazilišek zloby, liška lstivosti, vlk dravosti, páv pýchy, dudek ješitnosti, kůň bujnosti, opice napodobivosti
dedkovým
dudkovým
všetýčko
všetečný člověče
bystré
pěkné
leda pachtování
toliko pachtění
kládí
(hromadné ke „kláda“)
škřipcích
kladkách
hrkavkami
řehtačkami
stonali
sténali
srdnatostí
horlivostí
nepřipadající na někoho
nehodící se pro někoho
pořádně
podle řádu
spletků
zmatků
řádu
řady
šafářům
představeným
vydírali
vytrhovali
hakmak
ledabyle
příčkem
napříč
zavazadel
překážek
nezapravil
nezasypal, nezahradil
mání
nazdařbůh
ustrčil se
uhodil se
nepamatoval
nezapomínal
ješto
kdežto
neustalostí
nestálostí (zde; jinak — neúnavnost)
nezopálali
nepomluvili
znamenitou
velikou
vzdělal
vystavěl
trepkách
(kothurnech, vysokých dřevěných střevících)
štencle
chůdy
ani
jak
vzhlédají se
prohlížejí se
ckajíce
údivem pomlaskujíce, srkajíce
kyšícími
hnisajícími
traňky
nápoje
živnost
zaměstnání
se sobí a tuží
se zařizuje a vystrojuje
stlal
strojil
stroje
přípravy
špatné
neumělé
neznikne
neunikne
čistě patrně
zcela zjevně
Et mortis faber est quilibet suae
I smrti své je každý strůjcem