Kapitola XXVIII. Poutník sobě zoufati počíná a s svými vůdci se hádá

I lekl sem se, že tak nikdež nic v světě, ani na samém tom hradu Potěšení není, čehož by se mysl bezpečně, směle a cele chopiti mohla. Kteráž myšlení velmi kormoutlivě mne, čím dál tím víc, rozcházela; z nichž mne tlumočník můj Mámil (ač všelijak ohledával) vyraziti nijakž nemohl, až sem i zkřikl: „Ach mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno.“ Sapientiae apex, desperatio de rebus mundi. Tlumočník dí: „A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen, když sobě všecko ošklivíš, coť se líbiti má? Hleď na jiné, jak každý v svém stavu vesel a mysli dobré, dosti sladkosti v věcech svých maje.“ — „Aneboť blázní všickni na pořád,“ řekl sem, „aneb lhou: nebo aby potěšení pravého požívali, možné není.“ — „Blázni i ty,“ dí Všudybud, „aby své tesknosti polehčil.“ Odpověděl sem: „Ani v to trefiti neumím: však víš, že sem kolikrát ohledoval, a vždycky mne ze všeho vyrazilo spatřování prudkých s každou věcí proměn a bídného cíle.“

V světě čeho lidská mysl hledá, nenalézá

Tlumočník dí: „Co to než tvá fantazie dělá? Kdyby ty se ne tak v lidských věcech přebíral a vším všudy co svíně věchtem zmítal, byl by jako jiní mysli pokojné, potěšení, radosti, štěstí požívaje.“ — „Kdybych totiž jako ty,“ řekl sem, „v zevnitřnostech vězel a nápadné nějaké nemastné zasmání za radost, přečtení nějakých trochu škaret za moudrost, kousek nějaký nápadného štěstí za vrch sytosti držel. Ale kde pak zustanou pot, slzy, stonání, motání, nedostatkové, pádové a jiná neštěstí, jimž sem počtu, míry a konce žádného nespatřil po všech stavích? Ach, auvech, nastojte! ach, auvech, bídného tohoto života! Provedli ste mne skrze všecko, a co mi to platno? Slibovalo mi se a ukazovalo tytýž zboží, umění, potěšení a bezpečnost. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde sem? Nevím sám. To vím toliko, že po tak mnohém motání, po tak mnohých pracech, po tak mnohém vystálém ne­bezpe­čen­ství, po tak mnohém mysli unavení a zemdlení nic naposledy nenalézám, než u sebe sám bolest, u jiných k sobě nenávist.“

A čím se lidé zavozují a mámí

Tlumočník: „A hodně, proč se nespravuješ radou mou, kteráž hned z počátku byla: Nic nepodhlédati, všemu věřiti; nic neprubovati, vše přijímati; nic neštrafovati, všecko libovati. To by cesta byla, po níž by pokojně šel, přízeň u lidí měl a i sám sobě pěkně se líbil.“ Na to já: „Pěkně bezpochyby od tebe jsa zmámen, jako jiní fantoval, semotam bloudě plésal, pod jhem chroptě křepčil, stůně a mra sobě výskal. Viděl sem, spatřil a poznal, že ani sám nic nejsem, neumím, nemám, ani jiní: jen že se nám cosi zdá, stín lapáme, pravda uchází všudy. Ach, auvech, nastojte!“

Kdo prohlédne, nemůž než trápiti se

Tlumočník: „Coť sem pravil, ještě pravím, sám si sobě vinen, protože velikého cosi a neobyčejného žádáš, čehož se žádnému nedostává.“ Odpověděl sem: „A protož se trápím tím více, že ne sám já, ale celé pokolení mé bídné jest; a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající.“ Tlumočník dí: „Já nevím, jak a čím tobě zadosti učiniti, tak zmotané hlavě. Jestližeť se ani svět ani lidé, ani práce ani zahálka, ani umění ani neumění, summou žádná věc nelíbí, co s tebou již dělati, co v tom světě víc schvalovati, nevím.“

Všudybud na to: „Poveďme ho ještě na hrad královny naší teď uprostřed stojící, tam se snad upamatuje.“

Vysvětlivky k textu:

rozcházela
naplňovala. Text odtud až k 2. odst. XXXVI. kapitoly není v rukopise
Sapientiae apex
desperatio de rebus mundi, vrcholem moudrosti je zoufání nad věcmi pozemskými
nechutné kyselo
nevlídný mrzoute
aneboť… aneb
buď… anebo
ohledoval
zkoušel
vyrazilo
vytrhlo
nápadné
náhodné
škaret
papírů
vrch sytosti
vrchol štěstí
tytýž
opět a opět
hodně
právem
nepodhlédati
nepodezírati
neštrafovati
nehaniti
všecko libovati
ve všem míti zalíbení
fantoval
třeštil
schvalovati
pochvalovati
teď
tady, zde
upamatuje se
k sobe přijde