Kapitola XXIX. Poutník hrad královny světa, Moudrosti, prohlédá
Takž pojmouc mne vedou. A aj, hrad ten stkvěl se rozličným krásným všudy zevnitř malováním, bránu maje osazenou strážnými, aby žádný kromě úřad nějaký a vládu v světě mající pouštěn nebyl. Těm zajisté samým, jakožto královny služebníkům a nařízení jejích vykonavatelům, vcházeti a vycházeti volno: jiní, chtějí-li se na hrad podívati, zevnitř toliko zevlovati musejí. (Nebo prý všechněm tajností těch, jimiž se svět řídí, vyzvídati nesluší.) Jakož pak zevlů těch, víc usty než očima se dívajících, dosti sem tu viděl; mne pak že do brány předce vedli, tomu sem rád byl, vždy také, co za tajemství ta Moudrost světa má, vyrozuměti žádostiv jsa.
Než i tu sem bez příhody nebyl: strážní zastoupíc mi, examinovati začnou, co tu chci; nýbrž začnou zpět hnáti a strkati i opřáhati. Ale Všudybud, jakožto i tu známý, jim za mne nevím co odpověděv a za ruku ujav, předce mne provedl až na první plac.
Kdež hledě já na samo již hradu stavení, vidím zdi bělostkvoucí, kteréž pravili mi, že alabastrové jsou; ale já pilně hledě a rukama ohledávaje nic nevidím než papír a vyhlédající skulinami zde onde koudel: odkudž soudě, že stěny ty dílem dutým a vycpávaným strojeny jsou, šalbě té sem se podivil i zasmál. I přišli jsme k schodu, po němž se zhůru kamsi chodilo: a já, zboření se boje (a tuším srdce mé, co mne tam potkati má, cítilo), jíti nechtěl. Tlumočník mi: „Nač je, můj milý, ta fantazie? Boj se pak, aby se nebe nezsulo. Či nevidíš jiných množství zhůru a dolů scházeti?“
Takž já, vida i tu příklady jiných, šel sem šnekem tím, kterýž vysoký byl a v kolo, že by sobě jeden závrat uhoniti mohl.
Vysvětlivky k textu:
- zevlů
- zevlounů, zvědavců
- opřáhati
- napřahovati
- schodu
- schodišti